Karel Klostermann, 1891
Vzhled šumavského pralesa:
… všechna země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí, úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými, řasnatými lišejníky větve i ratolesti; vůkol menší dorost, slabý, zakrsalý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jak spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem – jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil – černé tůně, temnorudé kaluže …
O vichřici z 28. října 1870:
… zarazilo je zvláštní, prazvláštní osvětlení lesa; nepovšimli sobě dříve rudé záře, která na západě vzplanula, snad tou příčinou, že svah, kde pracovali, k východu byl obrácen. Nyní, když k jihozápadu zabočili, do úžlabiny mezi Kaltstaudenskou a Plattenhausenskou horou, nemohli neviděti úkazu toho.
Ale v kratičké době jako by cosi děsného, ukrutného, nevýslovného zář i světlo rychle pohlcovalo. Nebyly to stíny padajícího večera, nebyly to mlhy vystupující ze slatin a lesů; co to bylo, viděti nemohli, protože Plattenhausen rozhledu bránil: ale sírově žlutý svit rozlil se po všech předmětech a přioděl stromy příšerným rouchem. A za Plattenhausenskou horou cosi se valilo, temenní hřbet, který jindy ve světle ještě plál, když na úpatí hory dávno tma se rozhostila, rázem oku zmizel.
Dosud ticho bylo jako v hrobě a dusno jako před letní bouřkou. Vtom, a touže měrou, jako žlutá zář ustupovala šedému šeru, silněji, vždy silněji ozýval se jakýs šum ve vzdušné říši. Bělavý mrak od severozápadu, směrem od Roklanu, objevil se nad samou zemí, hale v příšerný háv svůj vrcholy stromů, a pojednou třesk a praskot, hukot, pískot a vytí, jako by vesmír v základech svých se bořil.
„Ježíši na nebi! Vichřice!“ zaúpěl stařec. „Utíkejme - hle, tam je bouda - “
A utíkali oba, co nohy stačily, utíkali tmou a hrůzou - vpravo vlevo kácely se k zemi vyvrácené stromy, s děsným praskotem padajíce. Ale bouda byla blízka, sotva dvě stě kroků k ní. Stála tu uprostřed lesa, vysoké smrky kolem dokola. Doběhli, uchýlili se dovnitř. Hůře a hůře řádila vichřice, praskot a šum, jako by gigantové, přikovaní v útrobách Tartaru, pout se zbavivše, ven se dostali a v nový boj se utkali s mocnostmi nadzemskými. V boudě modlili se kmet a hoch, všecky svaté vzývajíce. A hůře a pořád hůř, jako by hlasy úpících vřavou živelní cesty k nebi nenacházely. Pojednou volá starý: „Ven! Ven! Hochu – zle je! Drva vůkol neodolají, zvrátí je vítr na boudu!“
A vyběhli ven v čirou, strašnou noc, která zatím nastala. Ulomené větvičky, třísky a kusy kůry ze stromů metal jim vítr ve tvář takovou silou, že mladému krev z úst i nosu vytryskla. Pádili, nevidouce kam, bořily se nohy v mokrý mech, klopýtaly přes kořání a kamení. A pořád týž třeskot a praskot padajících stromů, vpravo i vlevo, před nimi i za nimi – země duněla, kmeny i balvany skalní řítily se dolů po nedalekém svahu.
… spíše padli než vešli v černě zející otvor záseky, kterou vichr před chvílí z mohutných smrků byl zbudoval. Uchýlili se do mezery mezi vyvrácenými stromy, nad nimi klenula se přirozená střecha, labyrint silných větví … Byli v bezpečí, ale vůkol úkrytu jejich burácela dále vichřice, celou noc neustávajíc – až k ránu poněkud ztichla.
Když se udělalo světlo, odvážili se ven z ochranné skrýše. … Krajina úplně změnila svou tvářnost: kaltstaudenského lesa již nebylo, ani plattenhausenského, leda tu a tam zbytek na místech, kam vichr nemohl s takovou silou. Podlehl les po osmihodinovém boji s rozkacenými živly, stromy ležely jak bojovníci, jež Morana zachvátila na poli bitvy, tu v řadách, tu v divé směsici přes sebe nakupené, v ohromných zásekách, místy jak domy ve velkých městech.
Ach, milý čtenáři, podlehly hvozdy nebetyčné – již nevstanou. Leží dosud na mnohých místech, ježto nebylo lze je odstraniti. Když dal se po dvou třech letech kůrovec do mrtvol i do zbylých živoucích, oloupali z nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou člověk zahynulému lesu ustrojil.
Klostermannovu románovou prvotinu uzavírá povzdech nad koncem staré Šumavy. Nostalgické vzpomínky na Šumavu před rokem 1870 prolínají celé Klostermannovo dílo:
… moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije, a komu tam býti, těžko dost jest mu zápasiti. Ty stará Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy ve staré slávě nepovstanou. Jen močály klečí porostlé jsou, jak bývaly, a v podzimních nocích záhadná světla na nich laškují, modravé plameny, duše zemřelých lidí. A duše milionů zemřelých velikánů lesních, kam ty se poděly?