Za největší smrk Evropy býval považován Affentalfichte, který do roku 1912, kdy padl za zimní bouře, rostl u bavorského Eichstädtu. O jeho rozměrech lze najít různé údaje. Chadt uvádí z roku 1908 obvod kmene 535 cm, jinde se udává 590 cm nebo dokonce 630 cm. Původní výška byla přibližně 50 metrů, ale za vichřice v roce 1870 se odlomil vrchol, takže pak měřil jen 38 metrů. Objem se udával 50 m3 a stáří 280 let.
Nejvyšší smrk byl podle Elwese a Henryho (1906-1913) změřen v rakousko-uherských Karpatech - jeho výška byla 226 stop, což by rakouských stopách znamenalo 71,4 metru, a měl obvod v prsní výšce 11 stop (3,5 metru). Smrky vysoké 60 až 70 metrů zaznamenal z bosenských pralesů L. Dimitz (1905). Největším švédským smrkem byl tehdy strom z východního Gotlandu, který měřil 150 švédských stop (44,54 m) a měl průměr kmene 6 stop (1,78 m). Smrk vysoký 51 metrů s obvodem 5,3 metru rostl do roku 1883 v Nybro ve Västergötlandu. Dva mimořádné smrky byly změřeny ve Švýcarských Alpách v kantonu Grisons: jeden byl vysoký 143 stop s průměrem kmene 6 stop a 3 palce a objemem 1300 kubických stop, druhý měl výšku 152 stop, průměr 4 stopy 11 palců a objem 1150 kubických stop (v anglických stopách by to znamenalo rozměry 43,6 m / 190 cm / 36,8 m3 a 46,3 m / 150 cm / 32,6 m3). Výřez z kmene 300letého smrku o průměru 1,7 metru z roku 1954 lze vidět v Lauenenu. V roce 1992 uschnul v Prau Plitsche (Castrisch) smrk, který dosáhl průměru 187 cm, výšky 43 metrů a měl objem 26 m3. V Thurwies bei Wildhaus leží kmen před několika lety padlého obrovského smrku, který přesahoval v obvodu dokonce 7 metrů.
Jedny z nejmohutnějších historických smrků rostly na Šumavě. Želnavský smrk, poražený v roce 1864, byl vysoký 218 stop, to je 69 metrů. Lesmistr John změřil smrk s průměrem 178 cm, výškou 57 metrů a objemem 44 m3, padlý v roce 1870 v polesí Zátoň, a bylo zaznamenáno i několik dalších šumavských smrků s objemem kolem 40 m3 (více o šumavských smrcích zde). Do 19. století nebyly v Evropě smrky s obvodem 4 až 5 metrů žádnou zvláštností.
Rekordních rozměrů i v současné době dosahují smrky v horských oblastech. Jako rekordman v tloušťce kmene byl před časem uváděn horský smrk ve švýcarském Calfeisentalu, který má výčetní průměr 184 cm. Je to solitérní strom na louce v horském údolí, zavětvený téměř k zemi, vysoký 33 metrů, s objemem 22 m3. Takovýchto obrů je ale ve Švýcarsku více. V Göscheneralptalu, v nadmořské výšce 1490 metrů, stojí nádherný solitér s průměrem kmene 187 cm, výškou přes 41 metrů a objemem 29 m3. Svícnový smrk v Diemtigtalu má hlavní kmen s obvodem 534 cm (ve výšce 1,8 m), který se rozděluje na 12 silných kmenů. Celkový objem se odhaduje na 35 m3.
Zřejmě nejmohutnějším evropským smrkem je svícnový Kandelaberfichte v rakouském Arriachu v Korutanech, který má obvod 8 metrů, výšku 39 metrů, a jeho stáří se odhaduje na 500 let. Z dalších rakouských stromů je mimořádný „Gschwand-Baum“ u Kitzbühelu (průměr 173 cm) a „Mensa-baum“ ve východotyrolském Untertilliachu (obvod 5,4 metru). 53 metrů vysoký Notburgafichte u Rottenburgu je nejvyšším smrkem v Tyrolsku. V obvodu měří 4,7 metru a je 170 let starý. V roce 2004 byl za účasti asi sedmi stovek lidí poražen smrk u Pfaffenkellerlochu, nejvyšší strom Vorarlbergska, který odumíral pro napadení kůrovcem. Měřil 57 metrů, výčetní průměr činil 115 cm a dosáhl stáří 237 let. V italském aplském údolí v Bagni di Mezzo, Trentino Alto, byl změřen smrk s průměrem 153 cm a výškou 45 metrů. Třicetimetrový „Regina del Feudo“ v údolí Val di Fiemme má obvod 5 metrů.
Nejvyšší smrky rostou v balkánských horách. V bosenském pralese Peručica, největším horském pralese Evropy, je smrk vysoký 63 metrů, s výčetním průměrem 165 cm, a stejná výška je udávaná z rezervace Parangalica v bulharském pohoří Rila. Výška 62,5 metru byla v roce 1959 zaznamenána u smrku z rumunského Tarcau. Ve střední Evropě je nejvyšší Sgermova smreka z Pohorje ve Slovinsku. Podle měření z roku 2006 dosahuje výšky 61,8 m a průměru kmene 113 cm. Poprvé byl tento strom měřen v roce 1938, tehdy byl vysoký 51 m, v roce 1980 již 57,5 m při výčetním průměru 105 cm a v roce 1995 bylo naměřeno 61,7 m. Od té doby jeho výškový přírůst stagnuje. Další velké slovinské smrky jsou Cebejova smreka (451 cm / 58 m) a Kašmanova smreka (445 cm / 50 m, někdy uváděný obvod 655 cm je u paty kmene), v Bohinju je uváděn jedinec s obvodem 5 metrů. Výšky 57 metrů dosahují smrky pod Predjamskim gradom u Postojni.
Až 60metrové smrky jsou hlášeny z francouzských pohoří Jura a Vogézy. Mohutné smrky s obvodem až 5 metrů a výškou 50 metrů jsou chráněny v rezervaci Dicke Tannen v pohoří Harz. V Kirnitzschklammu v Saském Švýcarsku roste obrovský 60metrový smrk, má průměr kmene 1,6 metru a je 400 let starý. Smrky se zde vyskytují v nízkých nadmořských výškách v inverzních roklích. V Polsku je zajímavá populace smrků v nížinném Bělověžském pralese, kde nejvyšší měří 55 metrů, má v průměru kmene 1,4 m a je 300 let starý. Nejsilnější polský smrk měl pětimetrový obvod a rostl v Gąskach, ale zůstalo z něho již jen torzo kmene. Obvod 4,8 metru má smrk v lesích Naroku, ale i ten již dožívá.
Ve Skandinávii rostou silné smrky v baltické oblasti. Dosahují menších výšek, do 48 metrů, zcela výjimečný byl 53metrový smrk v estonském Kilingi-Nomme, který zanikl v roce 1948. Nejsilnější smrk ve Švédsku v Bröllopstorpu ve Västergötlandu má obvod 486 cm, ve Finsku je nejmohutnější smrk v Sumiaisissa s obvodem 470 cm.
Na Slovensku bývalo vždy smrků méně něž v českých zemích. V Dobročském pralese bylo podle Korpeľa (1989) 42 smrků silnějších než 100 cm, z nich 2 silnější než 130 cm. Výčetní průměr dosahoval až 137 cm a výška až 54 metrů. V rezervaci Hrončokovský grúň je nejsilnějším stromem smrk s průměrem 142 cm, vysoký 51,5 metru, mohutností překonávající zdejší velké jedle.
Na Zakarpatské Ukrajině je většina lesů buková, v Ugolsko-lužanském masívu je největší bukový prales Evropy, přesto jehličnaté lesy zabírají 22% celkové plochy lesů. Čisté smrkové porosty pokrývají Horhany, Čornou horu a severní svahy Svidovce. Svoboda (1953) se zmiňuje o vzrůstu a rezonanční kvalitě dřeva smrků z okolí Vorochty, kde dosahují výšky až 50 metrů a průměru kmenů až 1,4 metru. Krásnou stať napsal Jaromír Tomeček v Zeleném miserere o lesích Zakarpatské Ukrajiny:
„Každý druhý vrch je Menčul, a co není Menčul, tedy Kyčera, taková nebo onaká Kyčera, Javorová, Kruhlá, Velká, Malá, Černá, jedna jako druhá a všechny jsou bukové. Jenom jeden okres mezi těmi nespočetnými pásmy nebyl listnatý, ale v tom okrsku lidská ruka pořádek nedělala, nemýtila listnáče a nevysazovala konifery. Ty smrky tu byly prapůvodní, od prvopočátku, a v prsti mlak a rašelinišť by sebepedantičtější dendrolog nenašel jiná pylová zrnka než smrková. Stával jsem před těmito nebetyčnými stožáry smrků pokaždé v pokoře: jaká to pýcha! Vysoká hora a na vysoké hoře vysokánský strom, štíhlost sama.“
Současnými největšími smrky v Evropě již ale nejsou domácí smrky ztepilé. Staly se jimi v 19. století dovezené severoamerické smrky sitka, které ve své domovině dorůstají mnohem větších rozměrů a patří k vůbec největším stromům světa. Smrk sitka v Olympic NP ve státě Washington má průměr kmene 572 cm a výšku 58 metrů, Carmanah Giant v Pacific Rim NP v Britské Kolumbii je vysoký 96 metrů a jeho kmen měří v průměru 305 cm.
V Evropě patří k největším jedinci ve Skotsku. Smrk v Drumtochty Glen v Aberdeenshire má ve výšce 1,5 m průměr kmene 216 cm a je vysoký 50 metrů, ve Fairburn House v Highland má průměr 249cm a výšku 45 metrů, byl zasazen pravděpodobně v roce 1832, v Kilravock Castle průměr 244 cm a výšku 47 metrů, vysazený byl v roce 1856.
Nejvyšší smrk sitka v Británii ze Strathearn v Perthshire měří 61 metrů. V Irsku roste smrk vysoký 49 metrů s obvodem 6,5 metru v Lord Waterford’s Estate v Curraghamore. Smrky ztepilé se ve Velké Británii původně nevyskytovaly, ale byly vysazeny a jsou zde jedinci s průměrem 1,5 metru a výškou až 52 metrů.
U nás se smrkům sitka daří na vlhkých až zamokřených stanovištích. Několik těchto smrků je vysazených jako dendrologická zajímavost u jezírka pod Boubínským pralesem. Lze se s nimi setkat také např. v parku v Průhonicích, ve Voděradských bučinách i jinde.